Sucho jako věčné téma

Se vší vážností je si ovšem třeba uvědomit, že zemědělské podnikání skutečně obnáší řadu nejistot. Možná je to již trochu otřepaná, nicméně stále platná pravda. V drtivé většině dalších podnikatelských oborů totiž platí, že pokud člověk dělá svoji práci poctivě, s vysokým nasazením a nejlépe jak umí, výsledky se dříve či později dostaví. V zemědělství přitom o úspěchu či neúspěchu často rozhoduje počasí, ať už to jsou nezvykle vysoké teploty způsobující rostlinám nadbytečný stres, déšť, který přijde ve správnou chvíli, nebo naopak mráz, který přijde ve chvíli nesprávnou. V posledních letech se o tom bohužel všichni zemědělci, a to nejen ti, kteří tak zvaně „polaří“, ale všichni výrobci potravin včetně sadařů, zelinářů, chmelařů a vinařů a chovatelů hospodářských zvířat mohli několikrát přesvědčit. Na vině je klimatická změna, o jejíchž původcích můžeme vést dlouhé spory, nicméně ji dnes musíme brát jako skutečnost.

Klimatická změna a její důsledky přitom neovlivňují negativně „jenom“ zemědělství, ale jsou s to výrazně narušit každodenní chod státu a fungování společnosti jako celku. V posledních letech se totiž nebavíme jen o suchu zemědělském, ale také o suchu socioekonomickém, které může znamenat nejen snížení výnosů hlavních zemědělských plodin, ale také akutní nedostatek potravin, či jejich hyperinflaci v důsledku výpadku dodávek, nedostatek vody pro průmysl, osobní potřebu obyvatel (nejen zalévání zahrádky, ale i hygienu a pití) nebo dokonce výpadek dodávek elektrické energie, jejíž produkce je z části (vodní elektrárny, parní turbíny) na vodě závislá. I proto 79 % Čechů v průzkumu Masarykovy univerzity na konci minulého roku označilo sucho za významný problém, přičemž 77 % dotázaných si myslí, že by se v řešení sucha měl angažovat stát.

Sucho také výrazně přispělo k jedné z největších ekologických katastrof posledních desetiletí, tak zvané kůrovcové kalamitě. Ta přitom nejen narušila trh se dřívím, ale také zhoršila vnímání práce lesníků a dřevařů většinovou společností, která velmi těžce nese proměnu lesní krajiny a omezení průchodu lesem kvůli kalamitní těžbě, či následné manipulaci, skladování a dopravy vytěženého dřeva. Obnova a stabilizace lesních porostů a celého sektoru je přitom výzvou na dlouhé roky dopředu.

Na zemědělství a lesnictví většinová společnost bohužel pohlíží jako na původce problému. Přitom zemědělství celosvětově produkuje jen 10 % skleníkových plynů a zemědělská činnost a činnost lesnická naopak přispívá k ukládání uhlíku do rostlin a půdy. Na zemědělství a lesnictví by se proto mělo pohlížet nikoli jako na hlavní příčinu, ale jako na hlavní nástroje řešení současné situace.

Velkou výzvou v době nedostatku srážek je zadržení vody v krajině. Za poslední čtyři roky nespadlo oproti dlouhodobému průměru cca 700 mm srážek, což je obvyklý roční srážkový úhrn. Problém nedostatku srážek pak zhoršuje změna jejich rozložení v čase, kdy období sucha střídají přívalové deště. Zadržení vody v krajině je možné docílit v zásadě dvěma způsoby, správným hospodařením na poli a správným hospodařením s vodou. Půda s vysokým obsahem humusu je přitom schopna zadržet až dvacetinásobek vody ve srovnání s vlastní hmotností. Funguje v podstatě jako velká houba. Vysoký obsah humusu v půdě zajistí jedině správně hospodaření s využitím statkových hnojiv a dalších organických zbytků (po meziplodinách, zeleném hnojení atp). To jsou základy, které každý správný hospodář zná.

Vodu je však nutné zadržet také ve velkém, aby neutíkala z našeho území do dalších povodí a bez dalšího využití do moře. Proto jsme v tomto roce jako Agrární komora ČR podpořili záměr výstavby vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, který by mohl najít využití nejen jako přepravní kanál pro zemědělské komodity, ale mohl by přispět k zadržení vody na našem území a k celkovému zlepšení vodní bilance v krajině.

Jak jsem uvedl výše, postupy správné zemědělské praxe, která by měla vést nejen k lepšímu zadržení vody v krajině, ale také lepší ochraně půdy proti erozi a udržení její úrodnosti, zemědělci dobře znají. Problémem nicméně stále zůstává ekonomická stránka věci. Ceny zemědělských výrobců totiž v posledních dvaceti letech spíše stagnují, přičemž náklady (včetně mezd a pachtovného) neustále rostou. Rostou také administrativní a byrokratické požadavky a omezení, která někdy vznikají tak říkajíc „od stolu“ bez vazby na skutečnou praxi. S tím se zvyšuje také počet mnohdy zbytečných kontrol, které kontrolují již kontrolované a snaží se, aby „něco“ našly a obhájily tak vlastní činnost a existenci.

Dalším zdrojem nejistoty pro zemědělce nejsou jen stále se zpřísňující požadavky a administrativní zátěž, ale poměrně velká řada nejasností ohledně budoucích pravidel Společné zemědělské politiky po roce 2020. Oproti původním předpokladům tak po více než dvou letech od zahájení veřejné konzultace a rok po zveřejnění návrhu Komise neznáme finální podobu pravidel, ani rozpočtu.

Víme jen, že nová Společná zemědělská politika bude po zemědělcích požadovat více, a že jim za to pravděpodobně dá méně peněz. Vzhledem k dalšímu zpřísnění pravidel ochrany životního prostředí se pak pravděpodobně nedočkáme ani slibovaného zjednodušení administrace. Evropská komise a následně Evropský parlament navíc chtějí omezit také obálku citlivých komodit, jejichž podpora je pro zemědělství v České republice, kde za posledních došlo k poklesu produkce na zlomek původní hodnoty, zásadní. Místo toho Evropské instituce dokola opakují stejnou „písničku“ o nespravedlivém rozdělení podpor v poměru 80:20 %, přičemž největší nerovnováha netkví v neférovém rozdělení podpor malým a velkým (i stohektarové hospodářství je přitom z pohledu Evropy velké), ale v asymetrickém rozdělení podpor těm, kteří něco produkují a těm, kteří neprodukují téměř nic.

Dotační podpory by měly v první řadě plnit motivační funkci, nikoli napravovat zdánlivé sociální křivdy. Žádná společnost se ještě nikdy v historii neprodotovala k blahobytu podporou neproduktivních. Finanční prostředky určené na dotace navíc musí vždycky někdo vyprodukovat.

Tím se dostávám k závěru mého zamyšlení. Pokud stojíme před společnými výzvami (ať už je to klimatická změna, nárůst obyvatel ve světě a jejich rostoucí nároky na výživu) musíme je řešit koncepčně a společně. Za změnu klimatu zemědělci nemohou. Mohou ji nicméně pomoci vyřešit, ale nemohou ji vyřešit sami. K tomu, aby k řešení problémů a výzev moderní doby mohli přispět, musejí mít podporu od státu a zbytku společnosti. Stát by měl zemědělcům nastavit adekvátní podmínky (motivační podpora od státu, férové podnikatelské prostředí, hospodaření s vodou ve velkém), přičemž společnost může nejvíc pomoci tak, že se bude více zajímat o to, odkud pochází potraviny, které konzumuje, a také tím, že náležité ocení práci zemědělců, ať už preferencí českých výrobků, ale také tím, že si začne uvědomovat širší souvislosti zemědělského hospodaření včetně práce, která za ním stojí.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR