Výklad k problematice napadení zvířete jiným zvířetem v souvislosti s odborným vyjádřením orgánu veterinární správy

Tento výklad byl podrobně projednán s Ústřední veterinární správou Státní veterinární správy.
Přehled jednotlivých částí výkladu:
I. Náležitosti odborného vyjádření krajské veterinární správy v případě napadení zvířete jiným zvířetem
II. Posuzování spisového materiálu krajskou veterinární správou a výkon dozoru
III. Právní hodnocení případu prováděné krajskou veterinární správou
IV. Postup obecního úřadu obce s rozšířenou působností v případě nesouhlasu s odborným vyjádřením krajské veterinární správy
V. Vyjádření k nejčastějším připomínkám ve vztahu k případům napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči
VI. Související výklady Ministerstva zemědělství k zákonu na ochranu zvířat proti týrání

I. Náležitosti odborného vyjádření krajské veterinární správy v případě napadení zvířete jiným zvířetem Ustanovení § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat proti týrání stanoví: „Obecní úřad obce s rozšířenou působností si vyžádá v řízení o správním deliktu o dborné vyjádření orgánů veterinární správy, které je pro toto řízení závazné. Je-li řízení zahájeno z podnětu orgánu veterinární správy a součástí podnětu je i odborné vyjádření, další odborné vyjádření se 61043/2016 – MZE – 172142 nevyžaduje. Odborné vyjádření se rovněž nevyžaduje v řízení o správním deliktu spočívajícím v porušení povinnosti učinit opatření proti úniku zvířete.“
V praxi se objevují názory, že krajské veterinární správy Státní veterinární správy, případně Městská veterinární správa v Praze Státní veterinární správy (dále jen „krajská veterinární správa“) nemohou vydávat v případě napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči odborné vyjádření, protože nemohou splnit všechny náležitosti stanovené ve „Výkladu k problematice odborného vyjádření orgánu veterinární správy podle § 24a odst. 5 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů“, ze dne 21. 5. 2010, a protože pracovník krajské veterinární správy nebyl přítomen střetu zvířat.
Z tohoto důvodu v následujícím textu Ministerstvo zemědělství zužuje obsahové náležitosti odborného vyjádření v případě napadení zvířete zvířetem v lidské péči tak, aby krajské veterinární správy neměly problém toto odborné vyjádření vypracovat.
Zákon na ochranu zvířat proti týrání nestanoví obsahové náležitosti odborného vyjádření příslušného orgánu veterinární správy. Výkladem lze však dovodit, že odborné vyjádření orgánu veterinární správy by mělo dle okolností konkrétního případu, pokud se jedná o napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči, obsahovat:
a) označení kontrolního orgánu a kontrolních pracovníků na kontrole zúčastněných, označení kontrolované osoby (identifikační údaje), místo a čas provedení kontroly,
b) popis zvířete (druh, popřípadě plemeno, pohlaví, stáří, barva, zda je zvíře označeno tetováním, čipem, ušní známkou nebo jinak),
c) popis kondice a zdravotního stavu zvířete, popis zranění zvířete – především konstatování, zda zranění odpovídá útoku jiného zvířete, nebo též uvedení dalších podkladů, jimiž je možné doložit utrpení zvířete (výsledek pitvy nebo laboratorního vyšetření, apod.),
d) popis okolností případu, které byly zjištěny krajskou veterinární správou (pokud byly zjištěny), u hospodářských zvířat včetně toho, zda chovatel postupoval v souladu s § 9 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání. Do odborného vyjádření by se neměly opisovat skutečnosti zjištěné jiným orgánem, např. Policií ČR.

II. Posuzování spisového materiálu krajskou veterinární správou a výkon dozoru Krajská veterinární správa by neměla při zpracování odborného vyjádření posuzovat pouze doručený spisový materiál. Hodnocení spisového materiálu po formální či právní stránce není úkolem krajské veterinární správy, neboť krajská veterinární správa není orgánem, který vede správní řízení o uložení sankce pod
le zákona na ochranu zvířat proti týrání. V některých případech, zejména v případech, kdy v důsledku střetu zvířat došlo k usmrcení některého ze zvířat, může však být vyjádření ke spisovému materiálu jediným způsobem, jak odborné vyjádření vyhotovit. Nicméně zpracování odborného vyjádření pouze na základě spisového materiálu by nemělo být pravidlem.
Krajské veterinární správy totiž především podle § 22 odst. 1 písm. a) zákona na ochranu zvířat proti týrání vykonávají dozor nad dodržováním povinností uložených chovatelům a ostatním fyzickým a právnickým osobám. Při výkonu dozoru se nejedná o to, že by krajská veterinární správa musela kontrolovat místo, kde došlo ke střetu zvířat, protože ve většině případů se již na místě střetu nedá nic zjistit. Krajská veterinární správa by měla, pokud je to možné, zkontrolovat a zhodnotit zdravotní stav zvířat, která se střetu účastnila.

III. Právní hodnocení případu prováděné krajskou veterinární správou Krajská veterinární správa je odborným orgánem ochrany zvířat, který
vypracovává odborné vyjádření [§ 22 odst. 1 písm. f) zákona na ochranu zvířat proti týrání]. Obecním úřadům obcí s rozšířenou působností náleží kompetence k provádění řízení o správních 61043/2016 – MZE – 172143 deliktech (včetně přestupků) na úseku ochrany zvířat proti týrání (§ 28 odst. 6 zákona na ochranu zvířat proti týrání).
Z výše uvedeného vyplývá, že krajská veterinární správa je příslušná k posouzení zdravotního stavu zvířete. Skutečnost, zda chovatel své zvíře na jiné zvíře poštval, tedy jednal úmyslně, případně zda se je dnalo o nedbalost, nebo zda vůbec zavinění chovatele ve formě úmyslu nebo nedbalosti v konkrétním případě existuje, je na prokázání orgánu, který vede řízení o správním deliktu, nikoliv na posouzení krajské veterinární správy. Krajské veterinární správě tedy nepřísluší posuzovat zavinění (úmysl nebo nedbalost) a na základě toho zhodnotit, zda odborné vyjádření vydá či nikoliv, popřípadě v jaké formě. Krajská veterinární správa nemůže zastupovat úlohu orgánu, který provádí správní řízení o správních deliktech na úseku ochrany zvířat proti týrání. K tomu nemá krajská veterinární správa v zákoně na ochranu zvířat proti týrání kompetenci a ani dostatek podkladů. Krajská veterinární správa neprovádí a nemůže provádět výslechy svědků ani další důkazy, nemůže tedy mít dostatek informací k tomu, aby posuzovala zavinění chovatele.
Výše uvedený názor je v souladu s judikaturou v této oblasti, ze které vyplývá, že k právnímu hodnocení případu krajskou veterinární správou není obecní úřad obce s rozšířenou působností povinen přihlížet. Právní hodnocení případu provedené krajskou veterinární správou není pro obecní úřad obce s rozšířenou působností závazné, závazné je odborné hodnocení krajské veterinární správy, zda se v daném případě jednalo o týrání zvířat nebo nikoliv. Toto odborné hodnocení se nesmí opírat jen a pouze o právní kvalifikaci případu. V odborném vyjádření nepostačuje uvést např. větu: „Chovatel se dopustil týrání zvířete tím, že porušil § 4 odst. 1 písm. j) a k) zákona na ochranu zvířat.“
Citujeme právní větu Nejvyššího správního soudu: „O tom, zda byl spáchán přestupek týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, rozhoduje příslušný správní orgán v přestupkovém řízení, nikoli orgán veterinární správy. Ten to tiž v takovýchto případech pouze vydává závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu z roku 2004, které není samostatným rozhodnutím ve správním řízení.
Účelem závazného stanoviska je toliko podat odborné závěry k projednávané věci, v daném případě to , zda se jednalo o týrání zvířat, či nikoliv. Právní hodnocení přestupkové věci do něj však nepatří, a proto obsahuje -li je, jako by nebylo. (Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.08.2011, čj. 51 A 21/2010 – 49)“

IV. Postup obecního úřadu obce s rozšířenou působností v případě nesouhlasu s odborným vyjádřením krajské veterinární správy Při řešení sporů ohledně odborného vyjádření se postupuje podle ustanovení § 136 odst. 6 správního řádu: „Při řešení rozporů mezi správním orgánem, který vede řízení, a správními orgány, které jsou dotčenými orgány, jakož i mezi dotčenými orgány navzájem, týkajících se řešení otázky, jež je předmětem rozhodování, se postupuje přiměřeně podle ustanovení o řešení sporů o příslušnost s tím, že v případě bezvýsle dnosti dohodovacího řízení musí být zpráva o jeho průběhu spolu s návrhy jednotlivých ústředních správních úřadů ústředním správním úřadem, na jehož návrh bylo dohodovací řízení zahájeno, bez zbytečného odkladu předložena k řešení vládě. Ustanovení tohoto odstavce se nepoužije na řešení rozporů s územními samosprávnými celky, jestliže se věc týká práva územního samosprávného celku na samosprávu. Ustanovení § 133 odst. 6 platí obdobně.“ V případě odborného vyjádření podle zákona na ochranu zvířat proti týrání je správním orgánem, který vede řízení, obecní úřad obce s rozšířenou působností, a správním orgánem, který je dotčeným orgánem, je krajská veterinární správa.
V. Vyjádření k nejčastějším připomínkám ve vztahu k případům napadení zvířete jiným zvířetem v lidské péči Zásadně nelze souhlasit s názorem, že za týrání se v případě napadení zvířete jiným zvířetem považuje pouze úmyslné porušení § 4 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání, tedy úmyslně vychovávat, cvičit nebo účelově používat zvíře k agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům. Takový zužující výklad nemá oporu v zákoně.
Správního deliktu, včetně přestupku, podle zákona na ochranu zvířat proti týrání se může osoba dopustit i nedbalostním jednáním. Vychází to mimo jiné i z § 1 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání, který hovoří o účelu tohoto zákona: „Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem.“
Pro konstatování, zda zvíře bylo či nebylo týráno, je nerozhodné, zda došlo k úmyslnému poštvání zvířete či nikoliv. Krajská veterinární správa je povinna posoudit zdravotní stav zvířete a není oprávněna zabývat se zaviněním chovatele.
V případě, kdy by pes byl poštván na jiné zvíře, jednalo by se o zavinění chovatele ve formě úmyslu. V ostatních případech se jedná o zavinění chovatele ve formě nedbalosti.
Nedbalost chovatele zvířete spočívá v tom, že nezabránil svému zvířeti (nejčastěji psovi) v útoku na jiné zvíře. V praxi jsou i případy, kdy se zavinění chovatele neprokáže (např. pes hlídající pozemek zraní psa, který na tento pozemek neoprávněně vnikne).
Je nutné zdůraznit, že zvíře není subjektem práv a povinností. Zvíře nemá deliktní způsobilost, tedy způsobilost dopustit se deliktu. Za chování zvířete je vždy odpovědný jeho chovatel. Pokud jedno zvíře napadne druhé zvíře, je za daný skutek postižitelný chovatel zvířete.
Podle nového občanského zákoníku zvíře nadále není považováno za věc.
Z ustanovení § 494 nového občanského zákoníku citujeme: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Nový občanský zákoník tedy zvířeti přiznává smysly, nikoliv rozum, vůli, rozhodování nebo deliktní způsobilost. To, že zvíře je nadáno smysly, neznamená, že odpovědnost za zvíře nenese jeho chovatel.
Odpovědnost chovatele za zvíře plyne také z § 2933 až § 2935 nového občanského zákoníku, které upravují škodu způsobenou zvířetem.
Dále nesouhlasíme s tím, že střet zvířat není pro napadené zvíře spojen se stresem.
Viz § 4 odst. 1 písm. j) zákona na ochranu zvířat proti týrání, podle kterého se za týrání považuje vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy.
Trváme na tom, že v případě napadení zvířete jiným zvířetem lze použít ta ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání, která jsou uvedena ve „Vyjádření k případu napadení, zranění nebo usmrcení zvířete jiným zvířetem nebo člověkem a k případu napadení, zranění nebo usmrcení člověka zvířetem“, ze dne 10. 12. 2010.
Nelze argumentovat tím, že instinktivní chování zvířete je do určité míry nepředvídatelné a je v podstatně objektivně nemožné zpětně vyšetřit, jakými instinkty byla zvířata v době incidentu vedena, tedy které zvíře a na základě jakého spouštěče konflikt vyvolalo a které zvíře se bránilo, popř. jak zvířata reagovala na další vzájemné podněty (štěkání, kopání, kousání). S tím, že je chování zvířete do určité míry nepředvídatelné, totiž musí chovatel zvířete počítat a přizpůsobit tomu své jednání.
Je nutné zdůraznit, že krajské veterinární správě nepřísluší hodnotit, které zvíře a na základě jakého spouštěče konflikt vyvolalo a které zvíře se bránilo, popř. jak zvířata reagovala na další vzájemné podněty (štěkání, kopání, kousání), toto hodnocení je věcí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který tyto skutečnosti posuzuje na základě kompletního spisového materiálu, který nemá krajská veterinární správa obvykle k
dispozici.
Ke tvrzení, že účelem zákona není chránit člověka před zvířaty nebo bránit zvířatům v jejich instinktivních a tedy přirozených a fyziologicky podmíněných aktivitách, uvádíme toto:
Některá ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání zajišťují i ochranu života a zdraví lidí. Zákon na ochranu zvířat proti týrání povoluje usmrtit zvíře, pokud bezprostředně ohrožuje člověka, viz § 5 odst. 2 písm. c). Zákon na ochranu zvířat proti týrání stanoví povinnost zabezpečit zvířata proti úniku, v jehož důsledku by mohla ohrozit člověka, viz § 11 odst. 2, § 13 odst. 1, § 14b odst. 2 písm. b). Dále tento zákon zakazuje vychovávat, cvičit nebo účelově používat zvíře k agresivnímu chování vůči člověku, viz § 4 odst. 1 písm. b). Zákon na ochranu zvířat proti týrání brání zvířatům v jejich instinktivních a fyziologicky podmíněných aktivitách, pokud by tyto instinkty a aktivity měly působit týrání jiných zvířat. Viz např. § 4 odst. 1 písm. k) zákona na ochranu zvířat proti týrání, který stanoví, že za týrání se považuje chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení. Za týrání se tedy považuje chovat zvířata tak, aby si vzájemně způsobovala utrpení. Porušení tohoto ustanovení není vázáno na to, že se vztahuje na společný chov zvířat. O společném chovu zvířat se v tomto ustanovení nehovoří, toto ustanovení nelze vykládat takto nevhodně zužujícím způsobem.
Dále např. § 9 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání při chovu hospodářských zvířat zakazuje chovat z vířata v tak velkých nebo v tak uspořádaných skupinách anebo v takových prostorách, ve kterých jim míra nebo četnost vzájemných útoků působí utrpení. Opět tedy toto ustanovení chrání zvířata před zvířaty, přesněji řečeno chrání zvířata před jednáním člověk a, který další zvířata chová.
Není přijatelný výklad, podle něhož by jeden chovatel měl absolutní právo na to, aby jeho zvíře útočilo bez postihu na jiná zvířata, a druhý chovatel, aby musel být srozuměn s tím, že je možné, že jeho zvíře bude kdykoliv napadeno, a případně usmrceno. Ve společnosti se obecně napadení nebo usmrcení zvířete v lidské péči jiným zvířetem v lidské péči (nejčastěji se jedná o střet psů) za běžné a v souladu se zákonem nepovažuje. Právo má vždy být odrazem toho, jak se k dané věci staví společnost, proto se také právo neustále vyvíjí.
Důležitý ve vztahu k ochraně zvířat je také čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Tento článek v odstavci 1 stanoví: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ K právu vlastnit majetek patří také právo vlastnit zvířata. Dále Listina v článku 11 odstavci 2 stanoví: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Vlastnictví zvířete zavazuje k tomu, aby mu byla poskytována řádná péče a přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb. Zvíře nesmí být týráno a také nesmí být prostřednictvím zvířete týrána jiná zvířata, a to ať úmyslně nebo z nedbalosti.

VI.Související výklady Ministerstva zemědělství k zákonu na ochranu zvířat proti týrání Tento výklad doplňuje a upřesňuje obecnější „Výklad k problematice odborného vyjádření orgánu veterinární správy podle § 24a odst. 5 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů“, ze dne 21. 5. 2010, který je k dispozici na internetových stránkách www.oz.mze.cz. Výklad ze dne 21. 5. 2010 zůstává nadále v platnosti.

Na základě četných dotazů ze strany obecních úřadů obcí s rozšířenou působností konstatujeme, že „Vyjádření k případu napadení, zranění nebo usmrcení zvířete jiným zvířetem nebo člověkem a k případu napadení, zranění nebo usmrcení člověka zvířetem“ ze dne 10. 12. 2010 (vyjádření upřesňuje vyjádření ze dne 24. 7. 2007), které je k dispozici na internetových stránkách www.oz.mze.cz, je stále platné a aktuální. Z tohoto vyjádření citujeme: „Z účelu zákona na ochranu zvířat proti týrání plyne, že k postihu dle zákona na ochranu zvířat proti týrání postačuje již zavinění z nedbalosti, není nutný úmysl. Lze tedy postihnout jak čin spáchaný úmyslně, tak z nedbalosti.“ a dále: „V důsledku napadení zvířete zvířetem může dojít jednak k úmyslnému nebo nedbalostnímu týrání zvířete nebo může dojít k jeho utýrání.“ V rámci tvorby tohoto vyjádření jsme spolupracovali také se Státní veterinární správou, která k jeho znění neměla připomínky. Vyjádřením se rovněž zabýval veřejný ochránce práv a jedinou výtku měl k problematice náhrady škody (vyjádření bylo doplněno podle požadavku veřejného ochránce práv). Proto považujeme za nutné, aby uvedené vyjádření bylo respektováno.

Toto vyjádření Ministerstva zemědělství není právně závazné a Ministerstvo zemědělství jej vydalo s vědomím, že výklad právních předpisů je v České republice oprávněn provádět pouze soud. Vyjadřuje však odborný názor Ministerstva zemědělství na tuto problematiku, a to podle právního stavu ke dni jeho zpracování.

Ing. Jiří Hojer, v.r.
ředitel odboru

zdroj: Ministerstvo zemědělství ČR »