První změnou je povinnost vystavit daňový doklad. Zatímco do konce roku 2008 má plátce povinnost vystavit daňový doklad pouze na vyžádání, nově je tato povinnost zakotvena přímo do zákona, tj. plátce doklad vystavuje automaticky.

Podle současného znění zákona je daňovým dokladem doklad vystavený osobou registrovanou k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osobou povinou k dani, které poskytly služby, pokud má náležitosti uvedené v § 31 a § 32 zákona o DPH. Příjemce má povinnost doplnit sazbu daně a daň. Pokud by tak neučinil, přesto má k dispozici daňový doklad. Nově se přijatý doklad považuje za daňový doklad teprve k datu, kdy na něj příjemce služby, který má povinnost přiznat a zaplatit daň, doplní sazbu daně nebo sdělení o osvobození a výši daně. Zároveň se na doklad uvádí datum doplnění těchto údajů. Tuto povinnost má příjemce do 15 dnů od uskutečnění služby, popř. do 15 dnů od obdržení dokladu. Za datum vystavení daňového dokladu se považuje datum doplnění údajů na doklad.

Obdobná situace je u dokladu při pořízení zboží z jiného členského státu. Nově se stává daňovým dokladem až po doplnění data pořízení, sazby a výše daně. Zároveň se na doklad uvádí datum doplnění těchto údajů.

Příklad 1

Český plátce daně si objednal poradenské služby od osoby registrované k dani v Německu. Služba je poskytovaná od února do května 2009, koncem května je poradenství ukončeno a předmět smlouvy naplněn. V průběhu února je příjemci doručena faktura na poskytování služeb v rozsahu celého předmětu smlouvy.

V souladu s § 21 zákona o DPH se služba považuje za uskutečněnou k datu vystavení daňového dokladu, což nastalo dříve než poskytnutí celé služby. K tomuto datu, tj. k datu vystavení daňového dokladu, vzniká příjemci povinnost přiznat daň podle § 24 zákona o DPH.

 

 Zdroj: KISUK – Eva Lemonová