Josef Sklenář, vítěz ceny Biopotravina roku 2004 za první biouherák v Čechách, a také „otec“ balíčkované biošunky, není jen ekozemědělec, ale také vizionář a experimentátor. Nebojí se nových nápadů, nových plodin, nových kombinací a technologií.

 

„Právě zkoumáme možnosti využití termovize. Původně měla sloužit k rozpoznávání srnčat v poli při sklizni, ale zjistili jsme, že se s její pomocí dá například odhalit zánět mléčných žláz u krav, a má i další použití,“ nadšeně popisuje technologii, která by mohla pomoci k ekologicky ještě šetrnějšímu hospodaření. Je zřejmé, že sedlák, hospodařící za humny Jihlavy, o ekologicky udržitelném přístupu často přemýšlí.

 

Polnosti biofarmy Sasov jsou rozesety na pozemcích  v okruhu 25 km od statku. Vesnice Vilánec, Čížov, Popice, Vysoká, Pístov, Rančířov a další: tam všude ekofarma využívá menší území: pro pěstování krmiv prasat, ale i zeleniny (cibule, brambory na sadbu, česnek); většina polí je pronajatých. Uhlídat rozlohu 550 ha (z poloviny pastvin), co na kterém poli  je a bude, vyžaduje plánování. „Je to náročné i logisticky: když traktoristovi upadne šroubek a někdo mu ho veze, spálí se spousta benzinu. Pak se ukáže, že to není ten správný a jede se znovu,“ líčí tragikomickou realitu větší farmy na Vysočině pan Sklenář a mezitím hovoří o škodlivosti dotací, které křiví trh a činí zemědělce nesvobodným a závislým na „ouřadu“ (namísto fungování reálných cen za produkt). Mluví také o nadvýrobě v zemědělství nebo o nadměrné byrokracii, které je každý sedlák vystaven, včetně konvenčních. „Evropský zemědělec je nejnesvobodnější tvor na Zemi,“ říká  a jako důkaz popisuje průběh jedné veterinární kontroly. Skončila nespravedlivě udělenou pokutou, se kterou se jako farmář ovšem nehodlal smířit a se zarputilostí sobě vlastní si s úřady dopisoval tak dlouho, až svou chybu uznaly. Podobně se mu podařilo jindy donutit úředníky k uznání, že se dopustili špatného překladu unijního zákona.

 

Josef Sklenář byl původně blázen do koní a hlavně kvůli nim si farmu pořídil,  v posledních letech se koně ocitli na druhé, možná až na třetí koleji. „Dnes se na nich projedu tak jednou za rok,“ ale nelituje, protože práce na farmě ho pohlcuje i bez koní.

 

Vymýšlí třeba netradiční kombinace plodin na jednom poli tak, aby měla prasata vyvážené krmivo. Vepři totiž potřebují pro růst své svaloviny spoustu bílkovin, které jen z obilí nelze získat. „Konvenční zemědělec jim dá denně jednu kapsli syntetických lysinů a má vystaráno, v ekologii to musíme získat přírodní cestou. Proto jim dáváme luskoviny: vikev, hrách, pelušku nebo bob setý. Tyhle plodiny, tzv. leguminózy, umí vázat dusík ze vzduchu s pomocí hlízkových bakterií. Vidíte?,“ ukazuje na kořenech bobu hroznovité nádůrky, „to jsou hlízkové bakterie. Díky leguminózám je plodina vyživována stejně dobře jako u konvenčních zemědělců, kteří dusík půdě dodávají umělým hnojivem.“

 

U pole, kde roste žitovec s vikví Josef Sklenář vysvětluje výhodu společného pěstování zrnin a luskovin. „Touhle dobou už by vám luskovina přilehla k poli tak, že by se nedala sklidit. Žitovec slouží jako tyčky pro hrách na zahrádce, vikev se po něm pne.“ Žitovec, kříženec žita a pšenice, je pro prasata prý výhodnější než žito, protože nemá tolik lepku. Lepek, stejně jako přemíra luskovin, dělá paseku v trávení. Méně bílkovin v krmivu je také jeden z důvodů, proč biovepřík roste a tloustne o něco déle než ten z průmyslového chovu, a proto je jeho maso dražší.

 

Vyrobit ideální krmnou směs pro vepře, aby jim chutnala, přibývali po ní a přitom nebyla drahá, je věda. „Kdybych měl pár prasat, nebudu to řešit a dám jim zbytky od stolu. Ale při chovu ve velkém si nemůžeme dovolit vykrmovat jedince déle než devět měsíců, každý měsíc navíc maso prodražuje až k neprodejnosti,“ zdůrazňuje farmář.

 

Jeho chloubou je novinka ve skladování obilného šrotu v neprodyšných plastových válcích, kam je natlačen spolu s malými dávkami kyseliny mléčné a propionové (než jejich užití KEZ povolil, tlačili do směsi probiotika a syrovátku). Ty podporují kvašení podobně jako u zelí. Vepřům směs moc chutná. Výhodou i je, že lze do plastových „rukávů“ bez okolků vtlačit vlhké obilí. Při sklizni se tu pak nemusí tolik ohlížet na počasí.

 

Úvozová cesta vede k dalšímu poli: „Tady máme cibuli, i když na první pohled není vidět.“ Na poli vyniká heřmánek. Josef Sklenář přijde k řádku, nakloní se, hrábne do půdy, vytáhne tři cibule, oloupe suché slupky a svazuje je k sobě. „Člověk za léta změní vnímání. Taky se mi jako konvenčnímu zemědělci líbilo, když bylo pole takzvaně čisté. Teď už se mi protiví. Zvlášť když vím, že na takto čisté pole s cibulí vystříkali chemii za sto tisíc a půdu má jak na Marsu.“

 

Přesto úplně nerezignuje na plení zeleninových záhonů. Máme na to „termickou plečku jako jediní v republice, sami jsme si ji vyrobili,“ říká hrdě farmář. Funguje tak, že spálí rostliny těsně u pěstované plodiny (okolo se pleje mechanicky). Sazečky cibule zůstanou a dorostou, protože mají odlišnou buněčnou strukturu oproti plevelům. Spalování je v ekozemědělství povoleno. Na čtyřhektarové pole tu spotřebují šest propan-butanových lahví. „Perspektivně pak můžeme použít bioplyn sbíraný z kompostu a odpadne i použití importovaného plynu,“ vykresluje budoucí vizi.

 

Ekologické recyklační snahy ilustruje i fakt, že na biofarmu nedávno pořídil čističku osiva. Dosud si ho totiž nechávali čistit u osivářů. „Pro ně odpad z čističky není využitelný, kdežto my ho zkrmíme. Navíc šetříme ropu za jízdy k čističce.“

 

Cesta k poli s konopím vede přes protierozní svah, který biofarma založila, aby voda neodtékala z krajiny tak rychle. Technické konopí vydává výraznou vůni, na omak je lepkavé, ale pro kuřáka by nebylo, když pomineme pramalý obsah THC, už jen pro spoustu semen.

Ta jsou naopak velmi zdravá pro organismus, obsahují spoustu nenasycených mastných kyselin, které fungují jako prevence proti závažným nemocem. Josef Sklenář mluví o poli jako o experimentu a zatím přesně neví, co s konopím podnikne. Faktem je, že to bývala na Vysočině tradiční plodina a využití existuje různé. Semena slisovat na olej, který se buď konzumuje nebo přidává do kosmetiky, stonky by mohly sloužit jako surovina pro výrobu látky nebo i ekologického stavebního materiálu. Zatím je však žvýkají prasátka. Sklenář vtipkuje, že by po zpracování mohli na finální výrobek, třeba konopné kalhoty, dát ceduli s nápisem: „Předzpracováno čuníky.“

 

Na své biofarmě Josef Sklenář chová od roku 2000 bioprasata, nyní je jich na tisíc (krav pak 150), je tu kancelář s obchůdkem, koňská stáj, sklady krmiva. Majitel hospodářství zamíří nejdřív do nejvyšší budovy, kde je šrotovník a zásobníky s obilím s nápisy Slavík a Götz, což jsou jména dalších dodavatelů z řad ekozemědělců. Dnes už si tu sami vypěstují tak polovinu krmiva, zbytek musí dovážet.

 

V porodně ani v jejím okolí není cítit typický „prasečákový“ čpavý zápach. V podlouhlé budově omítnuté vápnem jsou ohrádky z kovových trubek. V jedné odpočívá březí prasnice krátce před vrhem, další kóje jsou obsazeny prasnicemi s různě starými selaty. „Stráví tu po porodu šest týdnů, pak jdou do společné rodinné stáje,“ vysvětluje chovatel. Krmivo mají kojící prasnice obohacené o pšeničné klíčky (je v nich vitalita) a větší množství vitaminových a minerálních doplňků. Pro ohleduplný chov  prakticky stačilo jen uříznout několik trubek a ze dvou kójí udělat jednu, větší. V konvenčním chovu totiž prasnice po porodu musí stát v tak úzkém prostoru, že se tam nemohou ani otočit. Je to kvůli riziku zalehnutí selat. A jak se toto riziko snižuje v ekochovu, kde je prasnice společně se selaty? „Musíme je hned od začátku hlavně naučit chodit sem,“ ukazuje na bílou boudičku, která má seshora vyříznutý otvor. Do něho je vložena lampa s ohřívacím tělesem, vydávajícím příjemné oranžové světlo, a je pokryta drátěnou vypouklou mřížkou. Selata, která mají  stejně jako lidská miminka špatnou regulaci tělesné teploty, se v boudě ohřejí a k tomu se mohou schovat před po porodu nemotornou prasečí mámou.

 

Další prevence spočívá v opilování špiček zubů selátek, aby nedrásaly prasnici struky. Když se perou o struky a tahají je, bolest prasnice může způsobit, že zalehne i větší, zdravé sele. „Obrušujeme jim řezáky, jen když má prasnice víc selat než struků, nesmí se to dělat plošně. Bruska je schválená od KEZu, je to relativně novinka. V konvenci se to dodnes dělá elektrikářskými kleštěmi a když se sele cuká, je to dost bolestivý zákrok, navíc se mu tam pak dostane infekce,“ říká Sklenář.

 

V  rodinné stáji  bydlí společně prasnice s většími selaty a kanci. Plemenný kanec má k dispozici několik prasnic, které by měl stimulovat. Mezi prasnicemi tak probíhá konkurenční boj a rozříjí se, i když kojí. Déle kojená selata jsou samozřejmě zdravější, avšak připouštěním ještě kojících prasnic se neztrácí čas cenný pro jejich další zabřeznutí. K němu u každé dochází skoro tak často, jako v konvenčních chovech, tj. dvakrát do roka.

 

Tímto krokem ekofarmář citlivě odstranil konkurenční nevýhodu oproti konvenci tlačící na co nejrychlejší novou březost samic bez ohledu na strádání selat. Pan Sklenář vyvrací i mýtus panující v konvenčním chovu, že kanec ubližuje selatům: „Není to pravda, dokonce občas přijde sele ke kanci a začne ho tahat za struky, když je u mámy tlačenice. Kance ale musíme střídat. Po nějaké době se totiž z každého stane eunuch, který přestane prasnice zajímat – jak se říká lidově, přestane jim smrdět jako kanec.“

 

 

 Zájemci, kteří si chtějí biofarmu Sasov prohlédnout, mohou přijet  do Sasova u Jihlavy na Bio zemědělský den, který se koná 23. září 2006.

 

 

Zdroj: LEA, www.biopotraviny.info,  Iva Nachtmannová, 15. 9. 06